9. Proč jsem odložila telefon Aneb Nejsem tak důležitá

Taky hned po ránu saháte po telefonu?

Já jo! Mám vždy neodbytný pocit, že se stoprocentně stalo něco, co mi změní život. Telefon od Spielberga, Johny Depp mě zve na rande, má sestra porodila, aniž by tušila, že je těhotná, napadli nás mimozemšťani, někdo vymyslel lék na rakovinu, babička se stějuje do Los Angels, aby mi pekla buchty, sázela v bytě jahody a okopávala brambory. 

Musím bejt prostě neustále napojená a nejlíp u toho pořád na něčem pracovat nebo aspoň předstírat, že to vlastně práce je (nekonečné sledování veškerých rozhovorů s Julianne Můrou o tom, jak zahrála tu pani, co se počůrala).

Ovšem minulej tejden jsem absolutně otočila a vyzkoušela něco strašně sprostýho a neurvalýho. Tu Věc. Tam To, co přece nemůžete mít, když už jste měli volno v úterý. Totiž víkend. 

Začal pátečním kinem a skončil obžerstvím v neděli večer. Mezitím opravdickej neflákanej odpočinek. Mobil jsem měla po většinu času vypnutý.

Má nejlepší kamarádka na mě sice málem vyhlásila celostátní pátrání, ale dalších deset lidí, co mi psali v pěti různých komunikačních aplikacích kupodivu nebrečeli, nervali si vlasy a podle všeho měli docela hezkou sobotu, a dokonce i neděli. Beze mě.

Vyšli si asi do parku a dejchali jaro. Pili pivo, vedli někoho za ruku, smáli se od plic, na kole kořili své rekordy, nořili se do svých peřin. Anebo pracovali.

Svět (bohužel?) bežel absloutně šokantně dál i bez mých odpovědí na deset zpráv.

Má máma to tak dělává i na čtrnáct dnů. Najednou mi zavolá: "Jak se máš, Aluško? Jsem v Indii/na ledovci/na pláži v Austrálii/před tvým domem."

Dřív jsem ji za to jako správná puberťačka závislá na své tlačítkové Nokii nadávala, ale teď ji začínám závidět. Že jí nevolají uprostřed dovolené, že právě mohla dostat krásnou roli v Korejským filmu. Že jí během odpoledního šlofíka nenabízí, aby byla pradlena, která ukáže prsa, pak jí znásilní pět vojáků, a to za neodmítnutelné čtyři tisíce na natáčecí den mínus poplatky agentuře...

Tak jsem dnes vstala, dlouze koukala na svý poeticky zaprasený střešní okna, kecala s holuby, postřehla týpka v okně kanceláře a šla na balkon Bejt. Koukat před sebe a nahoru a ne na telefon. Vobloha byla vobložená dost půvabnýma mrakama, stromy voňely a naštvanej týpek v kanceláři v protějším okně viděl můj rohlík na tváři a poslal mi rohlík zpět. Tak to teda doporučuju - na ráno, na víkend, nebo i na čtrnáct dnů - odložit aparát!

(píšu už půlhodinku přikrčená u telefonu)