4. Kde všude jsem bydlela

Když mi bylo devatenáct, odstěhovala jsem se od rodičů do starého bytu s vysokými stropy, kde pod jedním z nich bylo ze školních lavic vyrobeno moje hnízdo - jinak se to nazvat nedalo. První spolubydlící se mi přišel slušně představit, vycenil na mě všechny svoje chybějící zuby a povídal o své ségře, co je na heráku. Druhej spolubydlící - dýdžej - mi hned vrazil do ruky láhev vodky (pro dceru vegetariánky a abstinentky to bylo něco jako herák). Naštěstí tomu dala utrum dýdžejova holka, která mi do druhé ruky dala mop, protože ÚKLID je prej NEJDŮLEŽITĚJŠÍ. A byl - vzhledem ke každotýdenním párty, kdy se do trouby strkaly židle, do mikrovlnky sluneční brýle, do panákovek vajgly a na druhý den se v obýváku pod mým hnízdem srocovalo několik neznámých spáčů, kterým jsem ochotně vařila rozpustné kafe a následně zdrhala před popařbovým smradem do obchoďáku. 

Naučila jsem se nenechávat chlast v lednici, cigára na stole a vměstnat svoje exkluzivní H&M kousky do pidi poliček Ikea stojanu.

Střih. Mám vymazlenej byt. Skoro. Nevím ještě, co s podlahou a nespím kvůli tomu. Po dokončení všech designovejch prvků a koupení všech kytek, co mi po pár měsících uvadly, promenáduju se ve svém bílo - kytičkovaném bytě v lodičkách, poslouchám vážnou hudbu a rovnám palačinky diagonálně na hranatý talíř.

Střih. Ikeovej byt mýho kluka (kterýmu je 47) přes kopec. Snažím se tu cejtit super, ale není tu prostor pro design, kytičky ani moji osobnost. Můj kluk (kterýho kamarádky pracovně nazývají Děda) mi vyklízí studenou místnost, aby se z ní stala šatna pro všechny moje exkluzivní kousky ze Zary (vnímáte ten upgrade?). Je mi úzko, chodím tam brečet. Popadají mě paniky a vybíhám do kopce koukat se do oken Mého Území, kterého jsem se dobrovolně vzdala.

Další střih. Shnilej plesnivej smradlavej byt jednoho herce v Anglii. Dva dny se radši nemyju, z představy plísně na matraci nespím (zlatý myšlenky o podlaze!), mezi zkoušením ve vymrzlým divadle volám všem realitkám, jestli nemají pokoj pro Východoevropanku. Nakonec skončím na kolejích. Jsou super, i ta čtvrt, akorát na mě jednou večer v autobusu čumí úchyl a běží za mnou až k vrátnici kolejí. Naštěstí mě zachraňuje nejlepší spolubydlící Stephen. Pro uklidnění si zas nakupuju - svý první dlouhý zlatý šaty v River Islandu.

Megastřih. První bydlení PRAŽSKÉ HEREČKY! Matrace na studený zemi.

Upgrade - střih. Kytičkovej, a dokonce i bílej byteček mý kámošky, kterej mám pronajatej na rok. Koupila bych si postel a pračku, ale vzhledem k tomu jsem, že jsem Pražská herečka (a všechny prachy utratím v obchodech s oblečením), nemám na to.

Čtyři měsíce bydlení na zkušebně divadla, odkud si odskakuju na červenej koberec, do Ameriky, Chile a Německa za mým novým klukem, kterýmu je 37 a má stejnej Ikea nábytek jako ten předchozí (mělo mě to varovat). Máma mi pořídí první kousek od Pietro Filippi(!), kterej si v mé bytové zkušebně pověsím do loďáku z jednoho představení.

Šťastný konec? Novej Byt! Matrace na zemi, gauč a praktikábly na spaní se proměnily na Mou Postel - Můj Přístav, Mé Útočiště, Mou Kancelář... Můj Domov?? No - hned jak si po téměř dvou letech pořídím i pračku a svůj první Vlastní Exkluzivní Kousek od Pietro Filippi, který můžu dát do svý vlastní exkluzivní šatny společně s kousky z H&M, Zary a River Islandu, stěhuju se...

3. Všechny moje Lásky? Všechny moje Neúspěchy!

Celý svoje dětství jsem často poslouchala, že jsem divná, trapná, zvláštní, ulítlá, mimo, chytrolínka, vůbec nikdo mi nerozumí, ať držím hubu, lezou mi

žebra, jsem Kovová Huba, mý fóry jsou nechutný...

Až mi jednoho dne na konkurzu do Městského divadla Brno paní Zora Jandová řekla: "Máte bohatý vnitřní svět, Alenko," ( právě jsem přednesla monolog o sebevraždě). 

Paní Zora Bohyně Chvály asi netuší, jakým milníkem v mém životě byla, když na mě koukala jako na zjevení (možná hulila nebo držela dietu, a tak byla celá jak na tripu, ale čert to vem - líbila jsem se!)

Jako asi mě někdo v mým Životě pochválil předtím, asi ne jednou, ale člověk si holt spíš pamatuje okamžiky typu: Tadeáš Míček slaví 17. narozeniny a jsou tam pozvaní Úplně Všichni, kromě Aleny, protože je divná a trapná. Nebo: "To je ta s Velikejma Zubama!" od jednoho kluka z rockovýho klubu MV (Meleme Vovna) - a tak se ze mě zanedlouho stala ona Kovová Huba (rovnátková Dolly). Nemluvě o velkým zadku na balet, pupíncích na ksichtu, striích na různejch místech, špíně za nehtama...Lidskej život může bejt pěkný utrpení zkrátka!

Pak mě ovsěm vzali na JAMU. Uf! Teď jsem v suchu, řekla jsem si. Studuji herectví, a to znamená, že mám aspoň talent.

Jenže to jsem netušila, co mě čeká:

"Musíš se naučit jinak smát." (Zase ty zuby?! Tak Kovová Huba 2 - ještě větší kasovní trhák – hlavně, když je vám 21 a považujete se za přebornici v orálním sexu)

"Jsi příliš výrazná."

"Jsi příliš specifická."

"Neutralizuj se, aby ses pak mohla vtělit do svých rolí."

Tím to ale nekončilo: " V Národním takhle asi hrát můžeš, ale tohle je Čechov, slečinko! Za C!" 

"Alena Doláková se v roli Grušenky jakoby ztrácí...s tímto přehráváním by ji nevzali ani k ochotníkům... Měla by se vrátit zpátky na přijímačky, aby se potvrdilo, zda se nestala chyba..." (Stala! Měla jsem být první, ty zakomplexovaná holko z fildy!/ Stala! Nikdy jsem neměla chodit na tuhle školu, skončím jako feťačka nebo v Lidlu.)

Po rocích brněnsky nízkého sebevědomí mě ovšem Jakub Špalek přijal do divadelního spolku Kašpar - nejlepšího divadla EVER. Tak teď už jsem doopravdy v suchu!

" Desdemona Aleny Dolákovové má krásné ryšavé vlasy až po pás, nicméně její herectví je nevýrazné."

" Jediný, kdo v Terminovi pokulhával, byla Doláková." ( opět brněnská recenze - myslím, že to byla ta stejná holka z fildy, s jejímž klukem jsem se možná nevědomky vyspala??)

A pak všechny ty castingy na Fidorky, Bebe, Pickwicky a Kofoly: "Jste atyp, Aleno... Vůbec nevíme, co s vámi...Vy NEJSTE komerční typ..."

A těmihle "katastrofami" a "prohrami" jsem se propracovala až do filmu mého idola Jana Svěráka, do americkýho seriálu, k idolovi Zelenkovi a k idolovi Najbrtovi...

Hodnocení??

Možná se dost nepokrytě dmu pýchou, nebo se pětisekundově urážím... ale jedu dál!

Už nechci bejt v suchu - přeháňky kritiky mě totiž nezastaví (maximálně dočasně paralyzujou, nebo katalyzujou hysterickou scénu).

Takže, Aleno:

Poslouchej kritiku - jdi přes ní!

Poslouchej maminku a režiséra ( a někdy jdi i přes ně).

A hlavně: věnuj se všem svým láskám, a ne všem svým neúspěchům!

(Takže vlastně všem svým neúspěchům - o tom třeba jindy...).

2. Pozitivní myšlení, kabelky, Gaultier a já

-  Láska, Víra, Pravda.
-  No, ano, vpořádku. (Pro idealisty)
-  Energie, Vědomí.
-  No... Dobře...( z fyziky a psychologie - věda - ano - může být)
-  Minulý život, otevřené srdce, cesta sama k sobě...
-  Tak to prrr!!! 
Chytáte osypky? Pohrdáte těma frustrovanejma nešťastníkama a batikovanejma biomatkama, co se psychicky hroutí, a tak vymetají knihkupectví v oddělení ezoterika, protože jsou příliš prudérní na útěk k 50 odstínům šedi?
Tak nejen frustráti a biomatky, ale i já!
Čtu Moc přítomného okamžiku a Novou Zemi, snažím se řídit Čtyřmi Dohodami, věřím v minulý životy, přenos energí, sílu meditace a otevírání srdce.
Ne, není to traumatickým dětstvím ani nízkým IQ. Prostě mě to zajímá - nebudu se už skrývat. Nebudu předstírat, že tyhle new age záležitosti jsou jen taková "sranda od Duška, kterou se v normálním životě přece řídit nemůžeš."
Ne, nechodím s Jardou po žhavejch uhlícíich, s batikovanejma ženama na Kurzy Vnitřního dítěte a nejsem v žádný sektě.
Ano, jednou jsem byla na Ženským kruhu a shořeli mi tam tepláky (ale o tom třeba jindy).
Ale věřím v přímý dopad duše na tělo, na léčivé energie, sílu podvědomých myšlenek, aktivní tvoření našich životů a spoustu vědecky nepodloženejch myšlenek, který mě dělají šťastnější (společně s krásnejma kabelkama a parfémama od Gaultiera).
Ne, neznamená to, že nebrečím, když umře děda, odejde muž, neobsadí mě do nového seriálu HBO, nebo se chovám jako výsostná kráva a pak se za to lituju...
Ale cokoliv "se mi děje" vnímám jako lekci, cestu... Protože si uvědomuju ty hry mého ega - na ublížení, smutek, urážku, neúspěch...
Obklopena bytostmi, co znám nepochybně více životů, pokouším se vracet se sama k sobě (a nevracet se příliš do onoho obchoďáku na Andělu, protože tam maj spoustu kabelek a parfémů a TAK duševně vyrovnaná ještě nejsem).
Někdy lidem s "těma mejma pozitvníma kecama" připadám patetická, někdy jako duševně vyšinutá hérečka nebo kol a kolem mladá kráva, která nic neví a myslí si, že život je růžovej (no co si pomyslíte o holce s HODNĚ krásnou kabelkou a ZASE novou vůní od Gaultiera?) Ale já vím, že život růžovej Není. A není ani šedej v padesáti vodstínech. Je takovej, jakej má být. A jakej si ho vědomě tvoříme.