Nově více článků na http://alenadolakova.tumblr.com

Dnes se v LA stalo něco strašnýho. Pršelo. Na teploměru devatenáct. Přemejšlela jsem, ve který krabici mám ten velkej bílej svetr, kterej jsem si byla nucená vzít v prosinci asi na týden.

Bezdomovci klepali kosu, zalezli do Starbucks. Paní s prodlouženejma vlasama a kabelkou Prada to dost pohoršilo, otočila se na svejch Micheal Kors a tvrdě narazila na sklo kavárny.

Já, oděna do své little black dress uniformy a bílýho kabátu za měsícní divadelní plat, jsem si ohřívala jedno dva dny neoholené lýtko o druhé. Šla jsem na sociálku. Půlka Rusáci a druhá Mexičani. Vyplnila jsem do formuláře, že jsem bílá žena a bydlim tam a tam. Tak teď jsem ofišl.

Venku na mě káplo pět odrzlejch kapek a vítr se pokoušel sundat mi kšiltovku. Jdu na ElEj šokantně pěsky. Míjím magora na práškách s rasta copánky, černýho veterána bez jedný nohy, pak blonďatýho chlapa s brýlema a nákupním košíkem plným nakradených věcí, dál je tam holka, co byla kluk, a teď má příšerně krátký kraťase na omodrákovanym zadku.

Hollywood je skvělá čtvrť. Švédské blonďaté turistické rodinky se tu mísí z těmahle ztracencema a zarudle zoufalýma alkoholikama. Bezdomovci si obsazujou rajóny stejně jako herci v kostýmech Supermana, Charlieho Chaplina, nebo Marylin.

Zapadám do italskýho bistra. Odraz Evropy jak na tom mramoru před oknem, co zrcadlí protější mrakodrap, vzhůru nohama pluje po obloze. Penne a la vodka a odporný velký americký kafe, co předstírá, že je capuccino. Číšníkovi prej řikaj, že je směs Keenu Reevese a Joaquima Phoenixe. Teď má ale ženu, kerý je pětačtyřicet a chce děti, takže maká tady, už šest let. Je rozklepanej když mluví o svejch ztracenejch snech.

Jaký asi byly sny těch bezďáků? Toho vojáka, co si nechal někde v Afghánistánu ustrělit nohu? Tý holky, co možná vyrostla jako kluk někde na malym prudérnim městě? Možná někdo z těch ztracenejch existencí stejně jako já dorazil na sociální úřad se zaregistrovat a byl plnej optimismu.

Prší. Zázrak a tragédie. Sny se smývají ze zaprášenejch aut, co vozí další a další cizence a elejský naplaveniny. Kapky dopadaj na křiklavě fialový květy, který obsadily celičký město. Vše je v tom nízkým tlaku v polospánku. Čekám na zastávce. Nasedám do Uberu. Rozklepanej asi tak sedmnáctiletej černoušek asi neví, kam by nased. Prší. Mám se kam schovat. Mám se dobře.

Nově více článků  i fotek na http://alenadolakova.tumblr.com

Nejlepší okamžik 

Spadl mi kameň ze srdca. Mám termín vízovýho pohovoru v Praze. Tam mi to přiklepnou. A já budu moct pracovat. Tři roky. Jako herečka, ne jinak.

Rok od toho, co jsem se rozhodla, že vypadnu, jsem dokončila tenhle úpornej stěhovací proces. Půjdu si konečně koupit rámečky na plakáty a tiskárnu. Vyperu si, půjdu do supermarketu. Nojo. Buď si člověk pere v Praze, nebo v Brně, nebo v Halivůdu. Vyřešim pokuty a účty. Vyřešim rozdrobenej krosán v posteli, kolečka na kuchyňský lince.
Budu koukat po dětech a po chlapech a poslouchat ptáčky. Uplně to stejný jako v Praze. Jako v Brně.  Akorát tady narazíte na devět frustrátů, co si myslí, že jejich lajf bude kompetní, až budou slavný a cejtíte, jak sou v křeči i jejich špatný dětství v Kansasu. No a desátej člověk je skvělej a to je někdo, kdo je veselej a milej a neni bič ani frustrát a…pracuje. A tam já už na papíru bejt můžu. A v realitě taky. UF.

A žili šťastně až do smrti Aneb Jak jsem potkala všechny hvězdy ve dvou dnech

  V kadeřnictví sedí metr ode mně Kate Hudson. Fotí si nový vlasy na Instáč a rozdává jako vždy sluníčkovost. To ta… jak se jmenuje… Ema Stone včera večer… byla asi uplně na sračky. S Woodym Harlesonem pařili ve velkym černym autě před VIP klubem na Queeny. Uplně jako když jsem byla na JAMU a pogovali jsme na tu samou píseň ve čtyři ráno v klubu v Městskym Divadle. Akorát Ti dva kolem sebe měli bodyguardy, na sobě hadry za tisíce dolarů a nemohli u toho kouřit. Pak jsem ještě dneska viděla tu z Hau Aj Met Tvou Matku. Nevim jak se jmenuje. Jo, když tu dobře dopadnu, budu “ta z toho seriálu”…jak se jmenuje…ta Ruska. Ikdyž - ten strašně úspěšněj českej režisér řikal, že se tu prosaděj jen modelky a Kirsten Stewart, kerá je blbá, takže bych možná měla začít víc chlastat a míň doufat.

  Ale zpět do kadeřnictví. Ten slavnej kadeřník od Kate se možná rozvádí. Mluvil děsně nahlas a ptal se mě, jestli si myslim, že má s manželem šanci. Řekla jsem, že jo. Prej jede místo Oscarů do Thajska, páč jeho lidi letos nejsou nominovaní. Chceš jet se mnou? Za pět minut mi ani neřekne ahoj když odcházím. Je totiž v uplnym šoku z obálky Harper’s Bazaru a přemejšlí nad účesem pro Ellie Goulding na zejtřek. Ještě než odejdu brázdit Beverly Hills, poslechnu si příběh jeho klientky. Je dcera nějaké známé herečky. Řiká taky děsně nahlas, vstříc hučení fénů, že až teď má nějakej jakštakš vztah se svou matkou. Že je uplně šílená (matka) a vona měla úzkosti (dcera). Ale tři roky chodí na terapii a je to lepší. Aspoň jí máma koupila byt v tom domě s výhledem, kde bydlí i nejsledovanější modelka Instagramu a jmenuje se Svíčka Jennerová nebo tak nějak.

  Je mi trochu smutno a prázdno. Jdu na film vo single lidech. Dakota Johnson, což je taky taková blbá modelka a dcera někoho slavnýho, oprava, velice talentovaná herečka, kerá vůbec nemusí bejt blbá ani dcera někoho slavnýho a bohatýho, abych se chtěla koukat na její skrz naskrz super herectví, chodí ladně New Yorkem, pije pivo Stella Artois a je u toho křehká jak Americký grilovaný křidýlka. Zelenka řiká, že Americký herci sou příšerný, ale neviděl prej žádnej Americkej film asi deset let. Z tohohle by nejspíš blil. Americký klišé. Brečim. A tý Dakotě závidim samozřejmě. Oprava, přeju jí to.

  Po filmu mě ještě kamárad přesvědčuje, že vubec nemusim umět Anglicky a už vubec nepotřebuju studovat přízvuk. Dyť ten herec z toho filmu nominovanýho na Oscara má milion nabídek… No jo, Same, ale to je právě tím Oscarovym filmem a já žádnej nemám… No ale tam ta herečka, mele dál Sam, bydlela v autě, prodávala párky a po DESETI LETECH USILOVÝHO SNAŽENÍ se vloupala do kanceláře toho režiséra, řekla, že nevodejde dokud nedostane tu roli, vymyslela si cenu, kterou si sama udělila, a DOSTALA TU ROLI. A vod tý doby žila šťastně až do smrti…blablabla…

  Zapadá slunce. Jedu kabriem. Myslim na Jízdu. Myslim na svý starý Volvo doma. Myslim na Český divadla, pařby a západy slunce nad louky a lesy a čumim na překrásnej západ z obchoďáku nad mrakodrapama. Emma Stone někde vyspává kocovinu, Kate se ukazuje se svou novou hlavou na červenym tepichu, kadeřník se hádá s manželem, Svíčka se fotí na Instáč. A já si vubec nejsem jistá, jak má vypadat moje vlastní šťastný žití až do smrti…

A dej in ElEj

Ráno

8:00. Mám sraz s pani přes votvírání srdce. Každý ráno si mám prej představit, co krásnýho mi život přinese (houpací síť v domě na pláži, čerstvej kokos, nekonečný konto). “Večer myslete na tři věci, kterých jste ten den dosáhla,” (kýbl zmrzliny, steak z tuňáka, jen jedna sklenka bílýho??) 

Ale zpět k ranní meditaci. José. Nebo Igor? Vysoká svalnatá bestie, která mě osouloží dřív než řekneš čača, ale zároveň bude něžným, laskavým a trpělivým otcem dítětete, který doufám ani trochu neni na cestě. Jo a chcu hrát ceru Nicol Kidman. V artovým filmu, kterej mi vydělá spoustu prachů do nekonečnýho konta. Všichni přátelé se svými dětmi se sjíždějí na můj ostrov, kde poklidně trávíme den na pláži, večer se staví Rihanna nebo Nick Cave a zajemujem u kytary. Vánek nám nadzvedává šaty a slunce zapadá při tý kytaře… A já se probouzim pět minut po začátku mé hodiny americkýho přízvuku po skypu. 

Zatím všechny meditace a vizualizace končí spánkem. Jednou to ale dotáhnu až do zrealizování!

Večer

Vzduch voní létem. Čekám, kdy mě babička zavolá k večeři a já doběhnu s klíčkama na krku k rohlíku se šunkou. Jenže jsem na jinym kontinentě a o desítky let později. Klimatizace hučí, jinak se město ztišuje. Manžeři a producenti velkých studií si odbyli dnešní dávku odporností a míří zácpou do svých velkých bílých amerických domovů v kopcích. Jejich mexické služebné míří za město, kde žijí v levnější čvrti, cvičitelky areobicu si ten den počtvrté přezouvají svítivě růžové tenisky. Bezdomovci před supermarketem jsou americky zdvořilí a přejou si hezký den, žádný kurvopíčování. 

Červencově voňavej vzduch mi vůbec nepřipomíná, že by za tejden měl bejt Valentýn. Dám si pivo, sednu si na verandu. Chtěla bych do ňáky kavárny, jen tak. Sednou si a bejt. Ale to se tu nedělá. Starbucks je plnej drinků, co chutnaj stejně i v Asii, a všichni si tam něco ťukaj do počítačů. V restauraci za Váma přijdou, jestli něco nechcete každejch deset minut. Po dvaceti Vám automaticky přinesou účet. Nazdar. Kavarenský povalečství tu prostě neexistuje. Všichni "makaj na svý kariéře". I já. Měla jsem dnes tři koučování. 

Sakra. Chci sedět a jen tak pít pivo, jít do malýho artovýho kina na film. Pěšky. Chci cejtit letní vzduch a mít klíče na krku. Chci rohlík. Stejská se mi. A k čemu mi to prospěje?!…

Uplně večer

Děkuju za Máju. Děkuju za Hanku. Děkuju za Elejskej byt s Verandou.

Tři koučování. Zaplatila jsem účty. Vyplnila sem ten podělanej formulář.

Jsem krásná zevnitř ven (To si píšu hlavně protože už nesnesu další beďar na bradě, Bože). Jsem klidná. Nechávám to osudu.

Je mi smutno po Evropě. Je mi smutno po chození pěcha. Je mi smutno po Lásce.

Hledám kluka na chození pěšky po Evropsku v Americe.

Vizualizuju si to.

Usínám a leze po mě šváb.

Fuj.

Believe in Love

"Je jak moje stará, celej den na mě řve, co mám dělat,” komentuje rozteklej taxikář svou GPS a radí mi jak prorazit v bussinessu: “Musíš do ňáký charity, tam se srocujou bohatí a úspěšní. Předstíraj, že se staraj i vo něco jinýho než vo svý výplatní pásky…Kundy jsou to. Peníze kazí charakter.” Dodává, že techno je jako Bach a žere sýrový Cheetos, kerý strašně rychní po jeho Priusovi. Nabíráme Carlose, kterej se loučí dlouhým polibkem s tím namakancem, kerýho včera sbalil v posilce, nebo gaybaru. Jedeme na rozkvetlej kopec, kde brečim alergií, abych natáčela s Kazašskou režisérkou. Je jako květina, mluví jako okvětní lístek. Koukám se do kamery a pláču propalujícím sluncem v očích a již zmíňenou alergií...a taky ptotože mě ta kráva nutí myslet na lásku. 

O tři hodiny pozdějc se v telce u piva koukám na “Believe in Love”, nápis na stadionu v San Franciscu, kde se koná Super Bowl, největší fotbalovej zápas v USA. Mezi Beyoncé, reklamou na Pepsi, pojištění a Hondu, zazáří tam tahle message a já cejtim svý ubulený otevřený srdce a jim sýrový Cheetos. Vydělala jsem si prvních třicet babek. Asi je pudu věnovat na charitu…