pátek 13. května 2016

Nově více článků na http://alenadolakova.tumblr.com

Dnes se v LA stalo něco strašnýho. Pršelo. Na teploměru devatenáct. Přemejšlela jsem, ve který krabici mám ten velkej bílej svetr, kterej jsem si byla nucená vzít v prosinci asi na týden.

Bezdomovci klepali kosu, zalezli do Starbucks. Paní s prodlouženejma vlasama a kabelkou Prada to dost pohoršilo, otočila se na svejch Micheal Kors a tvrdě narazila na sklo kavárny.

Já, oděna do své little black dress uniformy a bílýho kabátu za měsícní divadelní plat, jsem si ohřívala jedno dva dny neoholené lýtko o druhé. Šla jsem na sociálku. Půlka Rusáci a druhá Mexičani. Vyplnila jsem do formuláře, že jsem bílá žena a bydlim tam a tam. Tak teď jsem ofišl.

Venku na mě káplo pět odrzlejch kapek a vítr se pokoušel sundat mi kšiltovku. Jdu na ElEj šokantně pěsky. Míjím magora na práškách s rasta copánky, černýho veterána bez jedný nohy, pak blonďatýho chlapa s brýlema a nákupním košíkem plným nakradených věcí, dál je tam holka, co byla kluk, a teď má příšerně krátký kraťase na omodrákovanym zadku.

Hollywood je skvělá čtvrť. Švédské blonďaté turistické rodinky se tu mísí z těmahle ztracencema a zarudle zoufalýma alkoholikama. Bezdomovci si obsazujou rajóny stejně jako herci v kostýmech Supermana, Charlieho Chaplina, nebo Marylin.

Zapadám do italskýho bistra. Odraz Evropy jak na tom mramoru před oknem, co zrcadlí protější mrakodrap, vzhůru nohama pluje po obloze. Penne a la vodka a odporný velký americký kafe, co předstírá, že je capuccino. Číšníkovi prej řikaj, že je směs Keenu Reevese a Joaquima Phoenixe. Teď má ale ženu, kerý je pětačtyřicet a chce děti, takže maká tady, už šest let. Je rozklepanej když mluví o svejch ztracenejch snech.

Jaký asi byly sny těch bezďáků? Toho vojáka, co si nechal někde v Afghánistánu ustrělit nohu? Tý holky, co možná vyrostla jako kluk někde na malym prudérnim městě? Možná někdo z těch ztracenejch existencí stejně jako já dorazil na sociální úřad se zaregistrovat a byl plnej optimismu.

Prší. Zázrak a tragédie. Sny se smývají ze zaprášenejch aut, co vozí další a další cizence a elejský naplaveniny. Kapky dopadaj na křiklavě fialový květy, který obsadily celičký město. Vše je v tom nízkým tlaku v polospánku. Čekám na zastávce. Nasedám do Uberu. Rozklepanej asi tak sedmnáctiletej černoušek asi neví, kam by nased. Prší. Mám se kam schovat. Mám se dobře.

Nově více článků  i fotek na http://alenadolakova.tumblr.com