12. Jak se mám v LA Aneb Vo kurzu dalšího hereckýho gurua, kterýho vlastně nepotřebuju, akorát že na ty hodiny chodí lidi z branže Aneb Příliš dlouhej nadpis

Roky jsem obdivně čuměla na videa světovýho hereckýho kouče z LA Anthonyho Meindlera. Měsíce jsem nosila v hlavě nápad, že opustím rodinu (nejsem otec tří dětí, vím), nejlepší přátele (auuuuuu!!!) a vyletím do totální temnoty a neznáma (ještěže jsem Batwoman-nebo Catwoman?-sakriš, musím to nastudovat).
Teď jsem ve meště mých nejdivočejších hereckých snů a sedím na místě, kde Anthony namlouvá svý videa a snažím se smát hodně nahlas, aby to pak bylo slyšet na youtube. Podle úrovně herectví studentů se ptám souseda, jestli jsem v hodině pro mírně pokročilé, ne, jsem na masterclass, kam vás Anthony vezme nejdřív po roce a vy tak máte neodolatelnou možnost platit ještě víc šlupek než předtím. Připadám si jako že bych to samozřejmě zahrála líp a uvědomuju si realitu - když odepíšu na email (že otevírají začátečnickejch šest týdnů výcviku za 675 doláčů) do pěti minut, za měsíc až za půl roku (podle rychlosti mé odpovědi) můžu aspirovat na platícího řehtače youtube videí a doporučovaného studenta u Halivůdskejch gigantů. Ale nejdřív musím bejt začátěcník. Trénovat naslouchání a základní autenticitu. Bezva! To chcete slyšet v pětadvaceti, kdy máte jako Jennifer Lawrence hrát vo Oscary ( mít tak její humor, prsa a přízeň Harveyho Weinsteina), a ne vod píky hledat svou duši kurnik!! Nesrovnávej se, Aleno.
Všichni masteři z masterclass jsou strašně krásní a stajloví (nesrovnávej se, Aleno!), až na místě dostali scény pro dnešek. Zvládla bych to? Vo osm řádku vejš píšeš, že mnohem líp, krávo!
Anthony má proslov. Nebejt připravenej. Na nic. Na jevišti, v životě. Existovat v přítomným okamžiku. Nemyslet. Nemyslet na přízvuk ani jiný handicapy typu vypadám uplně jinak než všichni, protože neexistujou. Jsou to přednosti!! Neznám americký písničky, neznám přízvuky. No a co?! Neznám toho typickýho černocha z té a té sociální třídy (naštěstí ho hrát nebudu), nevím, co je typickej den pro rande a kam jít na pláž (asi někam, kde je pláž?)
Nevím nic. Vím jen, že mě asi čeká začátečnickej kurz a přitom jsem si jistá, že jsem malinkatej krůček od toho bejt excelentní a vynikající v tom, co dělám vod děcka. Všechno je to o sebevědomí. Všechno je to vo nepřípravě. Nechat to bejt. Nevědět nic a nebát se toho.
Anthony mluví k jednomu studentovi: "V pětadvaceti ještě nic nevíš. To je vrušující. Riskuj. Dělej dosud neprobádané věci, věci za Tvejma hranicema. Dělej to tak teď a dělej to tak celej život..."
Já jsem za hraniční! Jsem zahraniční. Jsem úplně jiná než všichni tady. Jsem dočista ztracená...
A to je děsivý! A to je dobře! A to je děsivý! A to je dobře! A tak to je.

11. Proč jím spoustu sladkostí a večer se neodličuju Aneb První dny v Los Angeles

Přilítám před svítáním, rozbitá a přejezená voschlejma pískovejma čarodějnicema. Nějakej prej producent a možná taky pasák mi už na letišti vrazí vizitku do ruky. Mohly by z toho být ponúky! A taky nemusely. Bílo - tyrksovej byt kamarádky a mé výsostné rozkládací křeslo. K obědu obří salát a poslední půlrok našich životů. Ona hrála za tisíce dolarů, já jsem tisíce dolarů solila, abych si prosadila svůj velkej sen vo Americe, obklopena spoustou lidí, co “mi to přáli”. Jsem z toho (a z 20 h letu) vyčerpaná. Chci vodpočinek, sakra. 

První dny trávím v bílo-tyrkysové, v okolních zahrádkách, kam kadí kamarádčin pes, a ve fitness-tanečním studiu poblíž (umřu? pozvracím se? upadne mi zadnice? skočím na tu usměvavou vychrtlinu a začnu jí škrábat, protože ač vypadá spíš jako chlap, ztělesňuje onen ideál, jemuž jsem na hony vzdálená?)

Jdu na spoustu kafíček s místními herci. Je to tu prej obří a rychle nedobytný. Prej.

Email vo dvanáctitýdenní čekačce na kurz herectví, kam Musím, má následná ignorace tohoto faktu a první úterní hodina v kurzu pokročilých mě učí, že tady mám na pravidla především kašlat.

Nejčastěji jsem v Urth Caffe (řetězec s eko fair trade výtečným kafem, jak jinak než Mexickou obsluhou a nápojis nalzvy jako Matcha Tea Rice Milk Latte Earth Bobba Almond Milk Superfood Organic All You Need To Eat) a v klimatizované sluneční výhni auta (zácpa je můj nejlepší kámoš, protože můžu provádět svůj “car dancing” a “dumb-actress contemplating” oproštěna od potřeby uklízet nebo fejsbukovat). 

Jdu na ochutnávku vína kamsi do hor, kde je vobří parking, odtud nás vláčkem přivezou do jakýhosi umělýho parku. Lidi po předložení vnitřností svých kabelek předstírají, že piknikujou po Anglicku. Podpatky, krátký upnutý sukně a lokýnky. Já absolutně šokantně nenalíčená, nenafouknutá v prsou ani ve rtech, v bavlněnejch šatech až na zem a vůbec v kompletním krytí před sluncem (představte si včelaře), odhodím Bee outfit a jsem ZRZAVÁ,PRDELATÁ a ÚPNĚ BLEDÁ! Šokuju.

Když se všichni naštěstí vožerou, přestanou předstírat, že se mají rádi a začnou se mít dovopravdy rádi, sundám žabky a tančím bosa jak v nějaké Pražské putyce. Je mi hej. Přijdu domů, nejdu spát opilá (musela jsem zas řídit hodinu zpátky), nesmrdím cigárama a nemám co vodličovat. Zakousnu se do dalšího druhu sušenek, co jsem ještě neochutnala (ty vole! práce na pět let!) a jsem nepokrytě šťastná.

10. Proč nic nechtít a počiltat s tím nejhorším Aneb Plán Z

Vždycky jsem radši počítala s tou nejhorší variantou jakéhokoliv životního scénáře. Např. jsem v přeplněný tramvaji, je třicet stupňů, mířím na druhej konec Prahy cosi nahrávat a v kabelce marně chmatám mezi polovičním majetkem mé osoby. Je jasný, že mi ukradli telefon, z kabelky určitě zmizla i peněženka, nevím ani, kde mám papírek, na němž je napsaný, kam jedu, takže přijedu do úplně špatnýho studia, o hodinu pozdě, nikdo tam nebude a už NIKDY mi nedaj ŽÁDNOU práci. Jindy zas určitě nestihnu letadlo, protože bude v Německu tajfun, budu si tedy muset zaplatit taxíka, kterej mě ale stejně doveze za těch cca patnáct tisíc pozdě, a já budu i tak platit šedesátitisícovou pokutu za zmeškané představení. Mnohdy se mi taky zdají sny, ve kterých přijdu na natáčení nahá/ hodím šavli přímo na sklo kamery/ naučím se špatnej text/ hereckého kolegu při líbačce kousnu či poplivu/ před všema si krknu/ na jevišti si uprdnu do ticha.

V mý hlavě leckdy deset let nedostanu žádnou roli, dojdou globální zdroje a já začínám pěstovat brambory, a dokonce je i jíst, i když mají strašlivě moc škrobu, takže po nich příšerně tloustnu (což je ten největší problém v případě globální krize jak jistě uznáte).

Vychována LEHCE přísněji v postkomunistickém Beverly Hills - Lucka Vondráčková - sedni si a buď hodná holka systému, poslušně sedím zpocená v tramvajích svých životních scénářů a děsím se, že něco udělám špatně. Kvalitně vzdělaná na JAMU, že česká herečka v lepším případě dostane angažmá v Olomouci, kde ji uměleckej šéf při zkoušení nejrůznějších čurd tak zdeptá, že si radši udělá děti a půjde pracovat jako pojišťovák, jsem vždy připravena, že můj život může jít kdykoliv totálně do kytek. 

A tak všeobecně radši nic nečekám a nic si nepřeju. Koukám na životy jinejch lidí, hlavně na to, kdo s kým a jak spí, a jestli jsou u toho ty lidi ženatý, nebo nahatý. Když vidím krásnou, mladou holku, co umí hrát, přemejšlím, jak ji zničit, nebo aspoň nenápadně zdeptat. Jakákoliv role v divadle je pak pro mě terno, jehož vzrušení nepředčí ani tři porňáče Sashi Grey dohromady (sakra, tady nejsem ironická). Hodně mě taky zajímá, co si lidi myslí, a kdybych měla bejt jiná než oni, propadla bych se studem. Radši se schovám za svou masku rozšafného divadelníka s třema rancema rádoby vtipnejch historek v rukávu a všechny pozdravím tak upřímně veselým: ahoj, čau, nazdár, jak se máš, co zkoušíš doprovázeným kvikotem. Svoji podprůměrnost odůvodním tím, že mi naděje na mý sny pošlapali na škole. Že mě hrát nenaučili, že mi strhalvali sebevědomí, že mi žádná role ještě nezaklepala na dveře šatny, a to i přesto, že jsem na ni poctivě několik let denně (od šesti ráno do desíti večer, v posteli, při deseti cigaretách a několika lahváčích) čekala, "trpěla pro umění" a "sloužila divadlu"...

Když poohlédnu od plánu Z, v dálce vidím plán A. Je někde za kopcem překážek, potůčkama keců&výmluv a oceánů odmítnutí (bylo to těsně/ má manželka se na roli hodí víc/ jsi příliš krásná/ jsi strašně ošklivá/ ta holka neumí hrát/ máš moc velkej zadek...)

Plán A září v mým srdci. Moje oči pak taky (ne, nejsem zfetovaná, ne, moje euforický ahoj-jak se máš, není maska). 

Takže - děsit se a čekat a nadávat si a vztekat, srovnávat se a počítat s tou nejhorší variantou? Nebo rozzařující plán A?

Když nevyjde, je tu ještě celá abeceda...