11. Proč jím spoustu sladkostí a večer se neodličuju Aneb První dny v Los Angeles

Přilítám před svítáním, rozbitá a přejezená voschlejma pískovejma čarodějnicema. Nějakej prej producent a možná taky pasák mi už na letišti vrazí vizitku do ruky. Mohly by z toho být ponúky! A taky nemusely. Bílo - tyrksovej byt kamarádky a mé výsostné rozkládací křeslo. K obědu obří salát a poslední půlrok našich životů. Ona hrála za tisíce dolarů, já jsem tisíce dolarů solila, abych si prosadila svůj velkej sen vo Americe, obklopena spoustou lidí, co “mi to přáli”. Jsem z toho (a z 20 h letu) vyčerpaná. Chci vodpočinek, sakra. 

První dny trávím v bílo-tyrkysové, v okolních zahrádkách, kam kadí kamarádčin pes, a ve fitness-tanečním studiu poblíž (umřu? pozvracím se? upadne mi zadnice? skočím na tu usměvavou vychrtlinu a začnu jí škrábat, protože ač vypadá spíš jako chlap, ztělesňuje onen ideál, jemuž jsem na hony vzdálená?)

Jdu na spoustu kafíček s místními herci. Je to tu prej obří a rychle nedobytný. Prej.

Email vo dvanáctitýdenní čekačce na kurz herectví, kam Musím, má následná ignorace tohoto faktu a první úterní hodina v kurzu pokročilých mě učí, že tady mám na pravidla především kašlat.

Nejčastěji jsem v Urth Caffe (řetězec s eko fair trade výtečným kafem, jak jinak než Mexickou obsluhou a nápojis nalzvy jako Matcha Tea Rice Milk Latte Earth Bobba Almond Milk Superfood Organic All You Need To Eat) a v klimatizované sluneční výhni auta (zácpa je můj nejlepší kámoš, protože můžu provádět svůj “car dancing” a “dumb-actress contemplating” oproštěna od potřeby uklízet nebo fejsbukovat). 

Jdu na ochutnávku vína kamsi do hor, kde je vobří parking, odtud nás vláčkem přivezou do jakýhosi umělýho parku. Lidi po předložení vnitřností svých kabelek předstírají, že piknikujou po Anglicku. Podpatky, krátký upnutý sukně a lokýnky. Já absolutně šokantně nenalíčená, nenafouknutá v prsou ani ve rtech, v bavlněnejch šatech až na zem a vůbec v kompletním krytí před sluncem (představte si včelaře), odhodím Bee outfit a jsem ZRZAVÁ,PRDELATÁ a ÚPNĚ BLEDÁ! Šokuju.

Když se všichni naštěstí vožerou, přestanou předstírat, že se mají rádi a začnou se mít dovopravdy rádi, sundám žabky a tančím bosa jak v nějaké Pražské putyce. Je mi hej. Přijdu domů, nejdu spát opilá (musela jsem zas řídit hodinu zpátky), nesmrdím cigárama a nemám co vodličovat. Zakousnu se do dalšího druhu sušenek, co jsem ještě neochutnala (ty vole! práce na pět let!) a jsem nepokrytě šťastná.