10. Proč nic nechtít a počiltat s tím nejhorším Aneb Plán Z

Vždycky jsem radši počítala s tou nejhorší variantou jakéhokoliv životního scénáře. Např. jsem v přeplněný tramvaji, je třicet stupňů, mířím na druhej konec Prahy cosi nahrávat a v kabelce marně chmatám mezi polovičním majetkem mé osoby. Je jasný, že mi ukradli telefon, z kabelky určitě zmizla i peněženka, nevím ani, kde mám papírek, na němž je napsaný, kam jedu, takže přijedu do úplně špatnýho studia, o hodinu pozdě, nikdo tam nebude a už NIKDY mi nedaj ŽÁDNOU práci. Jindy zas určitě nestihnu letadlo, protože bude v Německu tajfun, budu si tedy muset zaplatit taxíka, kterej mě ale stejně doveze za těch cca patnáct tisíc pozdě, a já budu i tak platit šedesátitisícovou pokutu za zmeškané představení. Mnohdy se mi taky zdají sny, ve kterých přijdu na natáčení nahá/ hodím šavli přímo na sklo kamery/ naučím se špatnej text/ hereckého kolegu při líbačce kousnu či poplivu/ před všema si krknu/ na jevišti si uprdnu do ticha.

V mý hlavě leckdy deset let nedostanu žádnou roli, dojdou globální zdroje a já začínám pěstovat brambory, a dokonce je i jíst, i když mají strašlivě moc škrobu, takže po nich příšerně tloustnu (což je ten největší problém v případě globální krize jak jistě uznáte).

Vychována LEHCE přísněji v postkomunistickém Beverly Hills - Lucka Vondráčková - sedni si a buď hodná holka systému, poslušně sedím zpocená v tramvajích svých životních scénářů a děsím se, že něco udělám špatně. Kvalitně vzdělaná na JAMU, že česká herečka v lepším případě dostane angažmá v Olomouci, kde ji uměleckej šéf při zkoušení nejrůznějších čurd tak zdeptá, že si radši udělá děti a půjde pracovat jako pojišťovák, jsem vždy připravena, že můj život může jít kdykoliv totálně do kytek. 

A tak všeobecně radši nic nečekám a nic si nepřeju. Koukám na životy jinejch lidí, hlavně na to, kdo s kým a jak spí, a jestli jsou u toho ty lidi ženatý, nebo nahatý. Když vidím krásnou, mladou holku, co umí hrát, přemejšlím, jak ji zničit, nebo aspoň nenápadně zdeptat. Jakákoliv role v divadle je pak pro mě terno, jehož vzrušení nepředčí ani tři porňáče Sashi Grey dohromady (sakra, tady nejsem ironická). Hodně mě taky zajímá, co si lidi myslí, a kdybych měla bejt jiná než oni, propadla bych se studem. Radši se schovám za svou masku rozšafného divadelníka s třema rancema rádoby vtipnejch historek v rukávu a všechny pozdravím tak upřímně veselým: ahoj, čau, nazdár, jak se máš, co zkoušíš doprovázeným kvikotem. Svoji podprůměrnost odůvodním tím, že mi naděje na mý sny pošlapali na škole. Že mě hrát nenaučili, že mi strhalvali sebevědomí, že mi žádná role ještě nezaklepala na dveře šatny, a to i přesto, že jsem na ni poctivě několik let denně (od šesti ráno do desíti večer, v posteli, při deseti cigaretách a několika lahváčích) čekala, "trpěla pro umění" a "sloužila divadlu"...

Když poohlédnu od plánu Z, v dálce vidím plán A. Je někde za kopcem překážek, potůčkama keců&výmluv a oceánů odmítnutí (bylo to těsně/ má manželka se na roli hodí víc/ jsi příliš krásná/ jsi strašně ošklivá/ ta holka neumí hrát/ máš moc velkej zadek...)

Plán A září v mým srdci. Moje oči pak taky (ne, nejsem zfetovaná, ne, moje euforický ahoj-jak se máš, není maska). 

Takže - děsit se a čekat a nadávat si a vztekat, srovnávat se a počítat s tou nejhorší variantou? Nebo rozzařující plán A?

Když nevyjde, je tu ještě celá abeceda...