Trpělivá, vlídná a totálně v řiti

MELA BYCH VSTAT, mela bych jit cvicit, nemela bych se divat na telefon prvnich 10 min po probuzeni.

Uz jsem den zacla spatne, nemam ten vnitrni klid jak vcera, jsem sama v byte, je mi tu smutno. Jsem prilis lina na teplou vodu s citronem, jim zavitky k snidani, coz je spatne.

Vstala jsem pozde (v 9), protoze jsem sla spat pozde ( v 1), o pulnoci jsem si dala milkshake, coz je nejvic spatne.

Do telefonu ospravedlnuji memu coachovi Bernardovi, ze jsem vcera neproflakala den a kdyz mluvim a svym novym projektu a on rika, ze je to skvely, myslim si, ze je to ironie.

Dycham, mam se rada, mam se rada. Jim arasidy, dalsi spatna moznost na rano. Takže se asi nemam rada, kdyz jsem snedla za dva dny 400 g arasidu.

Měla bych psát s háčky a čárky jinak půjde můj Češtin do prdele a všichni mě budou nenávidět jak Petru Němkovou.

Papíruju artistic víza. Jsem k sobě vlídná, mám trpělivost s počítačem, telefonem, s tím IDIOTSKÝM pages, co mi jde jen v telefonu a ne na počítači. Chci svýho IT boye z Prahy!!!

Na IMDB dávám životopis, kterej s Americkým přikrášlováním vypadá jako kdybych byla Amy Adams nebo jiná děsně talentovaná herečka.

Jsem se sebou moc spokojená a proto si dávám ještě víc arašídů.

Pouštím si zvuk vody, abych prohloubila tenhle pocit spokojenosti, tady a teď.

Jo, začínám. Začínám tu už tři měsíce. Ne, namám za sebou sívíčko jako Jennifer Lawrence, ale nesmim se srovnávat! A už vůbec ne s Klárou Issovou, která mi sem do LA přivezla raw čokoládu zabalenou do své inspirativní éterické existence. Klidně konstatuje, že tento týden se mnou na acting class nepůjde, protože se chce soustředit na své schůzky.

Já se mezitím každodenně bičuju za deset hodin strávenejch nad stresováním se nad úplně vším, co jsem měla mít už DÁVNO. Žongluju s pěti míčky a divim se, že mi padaj. S dvěma mi to jde skvěle, ale ne, vezmu si schválně další tři, abych si mohla nadávat, že je sbírám ze země.

A DOST. Mám se ráda. Mám se ráda.

S arašídama, s mobilem u hlavy, s ponocováním nad milkshakem, s pracovním vízem, který mi po půl roce vrátili na přepracování.

Krůček po krůčku, hledám si svou vlastní cestu, která se vůbec nepodobá cestě božský Jen. Law, nebo ikonický Kláry Issový. Je moje. Plyne jak voda. A ať si stavím hlavu jak chci, ten příšernej tlak, co na sebe vyvíjím mi nepomůže.

Jdu bejt. Jdu dejchat, jdu se koukat na slunce a veverky za síťkou okna v koupelně. Jdu pozorovat mihotající se kolibříky, co vyliltávaj z kvetoucích kaktusů. Koukat se na vystresovaný bohatý lidi do kaváren a bejt nevystresovanej bohatej člověk doma. Nad vízem. Nad prvním krůčkem, kterej trvá zdánlivě věčnost, ale učí mě mnohé. Milovat se. Mít se sebou trpělivost. A se světem. Kterej možná přecejen nepracuje proti mě. Ani pro mě. Prostě plyne a já se můžu bǔd stresovat, nebo naskočit a plout...