- A čím bys chtěla být ty, Alenko?
- Spasitelkou světa přece!
- Prosím?
- No jako Ježíš, Princezna Diana, Gandhí, nebo má nejoblíbenější Tereza Pergnerová!
- Ale Tereza Pergnerová je feťačka, Alenko, a asi brzo umře.
- Aha (1. konec iluzí)
- A jak si představuješ tu práci spasitelky?
- No přece jak to dělá Dajána nebo Nicole Kidman - vezmu si princeznovský šaty a na červeným koberci dám spoustu peněz nemocnejm dětem. A všechno, co budu říkat, bude hluboký jak Macocha a oduševnělý jak Lunetici s písničkou Máma a ty lidi pak půjdou a budou dobrý, protože mě budou mít rádi...
Vzpomínám takhle na své osmileté Já, nenapadá mě pranic hlubokého a mám leda tak chuť skočit do Macochy, protože svět ještě vůbec není spasenej ani zachráněnej.
Po letech v depresích se pomalu smiřuji s tím, že všichni budeme dál používat strašně moc toaletního papíru, jíst balený potraviny, sledovat reality show místo žití vlastních životů a kupovat si trička H&M, co šijou Kambodžský děti. Budeme dál ze svejch daní platit války a Kim Čong Un si nevezme moji hlubokou radu z červenýho koberce k srdci a nepřestane zabíjet lidi jen tak. A co teprv tající ledovce, konflikt v Nigérii...
A já přitom tak moc chtěla! Četla jsem o Gándhím, Ježíšovi, Buddhovi a Nicole Kidman, na nástěnku si dala fotku princezny Diany a poctivě čekala, až mě jako Giselle Bundchen osloví nějakej agent v mekáči. Pravidelně jsem trénovala oscarovou řeč (do níž jsem pochopitelně plánovala implementovat recept na záchranu světa), nechápala, proč se lidi smějou misskám, když mluví o světovým míru...
Jenže pak mi kdosi starší a moudřejší řekl, že Cynismus je cesta a Pravda je mnohem Temnější než se zdá. Diana (známá koksařka) umřela dřív než héráková Pergnerová, Gándhí je taky mrtvej a od té doby jde Indie do háje, a to nedrtivější nakonec: neexistuje vůbec žádný vědecký důkaz o existenci Ježíše Krista.
Já pak ve světě temném prej nezmůžu vůbec nic, tak ať se ani nesnažím.
(deziluze dvě až 10, protože fetující Dejána je za pět!)
Ale naštěstí mi zas ti starší a moudřejší rěkli: klid, to je normální. S věkem je to čím dál horší - všechno je šedý, nepochopitelný a nic s tím nenaděláš. A prej jeden z Lunetiků taky fetuje, z Terezy je vzorná máma, kdežto Nicole má deprese z vrásek a je jí houby platný, kolikrát byla naminovaná na Oscara...a tak to šlo dál až do DEZILUZE 366 789. Víc už nesnesu!!!
Průlom. Někdo mi řekl,že se nemám soustředit na Svět, ale na svůj Vlastní Život - jenom ten totiž můžu zachránit a spasit. A že mám dělat to, kvůli čemu jsem se narodila, a záchrana světa to nebude. Spíš něco, co mě dělá doopravdy šťastnou. To Štěstí se pak totiž přenese na lidi kolem a tím prospěju i světu. Seconhadocou radostí. No páni.
To, že nespasím svět, mě ranilo. Jako hodně. Ale představa, že něco změním jen když budu Šťastná?! Co to je? Co to znamená? Není to v ČR protizákonné?! Co když mě budou všichni nenávidět? Co když mi budou závidět?...
Jenže pro každýho je tu prej něco - fakt! Každej máme specifickej talent a je na nás ho vyplnit radostí ze života. No páni!!
Takže i když se teď utřu toaleťákem a dám si balenou potravinu, ikdyž třeba nevyhraju Oscara za paní s nasazovacím nosem jako Nicole (ačkoliv po tom stále toužím a učinilo by mě to doopravdy šťastnou, slyšíš to, Vesmíre?) a nebudu dávat miliardy nemocnejm (zatím!!), můj malej Život bude vlastně už tak Velkej a bude mít smysl! Seconhandově. Sdílenou Radostí! Prej.
Žádné komentáře:
Okomentovat