čtvrtek 25. června 2015

12. Jak se mám v LA Aneb Vo kurzu dalšího hereckýho gurua, kterýho vlastně nepotřebuju, akorát že na ty hodiny chodí lidi z branže Aneb Příliš dlouhej nadpis


Roky jsem obdivně čuměla na videa světovýho hereckýho kouče z LA Anthonyho Meindlera. Měsíce jsem nosila v hlavě nápad, že opustím rodinu (nejsem otec tří dětí, vím), nejlepší přátele (auuuuuu!!!) a vyletím do totální temnoty a neznáma (ještěže jsem Batwoman-nebo Catwoman?-sakriš, musím to nastudovat).
Teď jsem ve meště mých nejdivočejších hereckých snů a sedím na místě, kde Anthony namlouvá svý videa a snažím se smát hodně nahlas, aby to pak bylo slyšet na youtube. Podle úrovně herectví studentů se ptám souseda, jestli jsem v hodině pro mírně pokročilé, ne, jsem na masterclass, kam vás Anthony vezme nejdřív po roce a vy tak máte neodolatelnou možnost platit ještě víc šlupek než předtím. Připadám si jako že bych to samozřejmě zahrála líp a uvědomuju si realitu - když odepíšu na email (že otevírají začátečnickejch šest týdnů výcviku za 675 doláčů) do pěti minut, za měsíc až za půl roku (podle rychlosti mé odpovědi) můžu aspirovat na platícího řehtače youtube videí a doporučovaného studenta u Halivůdskejch gigantů. Ale nejdřív musím bejt začátěcník. Trénovat naslouchání a základní autenticitu. Bezva! To chcete slyšet v pětadvaceti, kdy máte jako Jennifer Lawrence hrát vo Oscary ( mít tak její humor, prsa a přízeň Harveyho Weinsteina), a ne vod píky hledat svou duši kurnik!! Nesrovnávej se, Aleno.
Všichni masteři z masterclass jsou strašně krásní a stajloví (nesrovnávej se, Aleno!), až na místě dostali scény pro dnešek. Zvládla bych to? Vo osm řádku vejš píšeš, že mnohem líp, krávo!
Anthony má proslov. Nebejt připravenej. Na nic. Na jevišti, v životě. Existovat v přítomným okamžiku. Nemyslet. Nemyslet na přízvuk ani jiný handicapy typu vypadám uplně jinak než všichni, protože neexistujou. Jsou to přednosti!! Neznám americký písničky, neznám přízvuky. No a co?! Neznám toho typickýho černocha z té a té sociální třídy (naštěstí ho hrát nebudu), nevím, co je typickej den pro rande a kam jít na pláž (asi někam, kde je pláž?)
Nevím nic. Vím jen, že mě asi čeká začátečnickej kurz a přitom jsem si jistá, že jsem malinkatej krůček od toho bejt excelentní a vynikající v tom, co dělám vod děcka. Všechno je to o sebevědomí. Všechno je to vo nepřípravě. Nechat to bejt. Nevědět nic a nebát se toho.
Anthony mluví k jednomu studentovi: "V pětadvaceti ještě nic nevíš. To je vrušující. Riskuj. Dělej dosud neprobádané věci, věci za Tvejma hranicema. Dělej to tak teď a dělej to tak celej život..."
Já jsem za hraniční! Jsem zahraniční. Jsem úplně jiná než všichni tady. Jsem dočista ztracená...
A to je děsivý! A to je dobře! A to je děsivý! A to je dobře! A tak to je.

pondělí 22. června 2015

11. Proč jím spoustu sladkostí a večer se neodličuju Aneb První dny v Los Angeles

Přilítám před svítáním, rozbitá a přejezená voschlejma pískovejma čarodějnicema. Nějakej prej producent a možná taky pasák mi už na letišti vrazí vizitku do ruky. Mohly by z toho být ponúky! A taky nemusely. Bílo - tyrksovej byt kamarádky a mé výsostné rozkládací křeslo. K obědu obří salát a poslední půlrok našich životů. Ona hrála za tisíce dolarů, já jsem tisíce dolarů solila, abych si prosadila svůj velkej sen vo Americe, obklopena spoustou lidí, co “mi to přáli”. Jsem z toho (a z 20 h letu) vyčerpaná. Chci vodpočinek, sakra. 

První dny trávím v bílo-tyrkysové, v okolních zahrádkách, kam kadí kamarádčin pes, a ve fitness-tanečním studiu poblíž (umřu? pozvracím se? upadne mi zadnice? skočím na tu usměvavou vychrtlinu a začnu jí škrábat, protože ač vypadá spíš jako chlap, ztělesňuje onen ideál, jemuž jsem na hony vzdálená?)
Jdu na spoustu kafíček s místními herci. Je to tu prej obří a rychle nedobytný. Prej.

Email vo dvanáctitýdenní čekačce na kurz herectví, kam Musím, má následná ignorace tohoto faktu a první úterní hodina v kurzu pokročilých mě učí, že tady mám na pravidla především kašlat.

Nejčastěji jsem v Urth Caffe (řetězec s eko fair trade výtečným kafem, jak jinak než Mexickou obsluhou a nápojis nalzvy jako Matcha Tea Rice Milk Latte Earth Bobba Almond Milk Superfood Organic All You Need To Eat) a v klimatizované sluneční výhni auta (zácpa je můj nejlepší kámoš, protože můžu provádět svůj “car dancing” a “dumb-actress contemplating” oproštěna od potřeby uklízet nebo fejsbukovat). 

Jdu na ochutnávku vína kamsi do hor, kde je vobří parking, odtud nás vláčkem přivezou do jakýhosi umělýho parku. Lidi po předložení vnitřností svých kabelek předstírají, že piknikujou po Anglicku. Podpatky, krátký upnutý sukně a lokýnky. Já absolutně šokantně nenalíčená, nenafouknutá v prsou ani ve rtech, v bavlněnejch šatech až na zem a vůbec v kompletním krytí před sluncem (představte si včelaře), odhodím Bee outfit a jsem ZRZAVÁ,PRDELATÁ a ÚPNĚ BLEDÁ! Šokuju.

Když se všichni naštěstí vožerou, přestanou předstírat, že se mají rádi a začnou se mít dovopravdy rádi, sundám žabky a tančím bosa jak v nějaké Pražské putyce. Je mi hej. Přijdu domů, nejdu spát opilá (musela jsem zas řídit hodinu zpátky), nesmrdím cigárama a nemám co vodličovat. Zakousnu se do dalšího druhu sušenek, co jsem ještě neochutnala (ty vole! práce na pět let!) a jsem nepokrytě šťastná.

pondělí 8. června 2015

10. Proč nic nechtít a počiltat s tím nejhorším Aneb Plán Z

Vždycky jsem radši počítala s tou nejhorší variantou jakéhokoliv životního scénáře. Např. jsem v přeplněný tramvaji, je třicet stupňů, mířím na druhej konec Prahy cosi nahrávat a v kabelce marně chmatám mezi polovičním majetkem mé osoby. Je jasný, že mi ukradli telefon, z kabelky určitě zmizla i peněženka, nevím ani, kde mám papírek, na němž je napsaný, kam jedu, takže přijedu do úplně špatnýho studia, o hodinu pozdě, nikdo tam nebude a už NIKDY mi nedaj ŽÁDNOU práci. Jindy zas určitě nestihnu letadlo, protože bude v Německu tajfun, budu si tedy muset zaplatit taxíka, kterej mě ale stejně doveze za těch cca patnáct tisíc pozdě, a já budu i tak platit šedesátitisícovou pokutu za zmeškané představení. Mnohdy se mi taky zdají sny, ve kterých přijdu na natáčení nahá/ hodím šavli přímo na sklo kamery/ naučím se špatnej text/ hereckého kolegu při líbačce kousnu či poplivu/ před všema si krknu/ na jevišti si uprdnu do ticha.
V mý hlavě leckdy deset let nedostanu žádnou roli, dojdou globální zdroje a já začínám pěstovat brambory, a dokonce je i jíst, i když mají strašlivě moc škrobu, takže po nich příšerně tloustnu (což je ten největší problém v případě globální krize jak jistě uznáte).

Vychována LEHCE přísněji v postkomunistickém Beverly Hills - Lucka Vondráčková - sedni si a buď hodná holka systému, poslušně sedím zpocená v tramvajích svých životních scénářů a děsím se, že něco udělám špatně. Kvalitně vzdělaná na JAMU, že česká herečka v lepším případě dostane angažmá v Olomouci, kde ji uměleckej šéf při zkoušení nejrůznějších čurd tak zdeptá, že si radši udělá děti a půjde pracovat jako pojišťovák, jsem vždy připravena, že můj život může jít kdykoliv totálně do kytek. 

A tak všeobecně radši nic nečekám a nic si nepřeju. Koukám na životy jinejch lidí, hlavně na to, kdo s kým a jak spí, a jestli jsou u toho ty lidi ženatý, nebo nahatý. Když vidím krásnou, mladou holku, co umí hrát, přemejšlím, jak ji zničit, nebo aspoň nenápadně zdeptat. Jakákoliv role v divadle je pak pro mě terno, jehož vzrušení nepředčí ani tři porňáče Sashi Grey dohromady (sakra, tady nejsem ironická). Hodně mě taky zajímá, co si lidi myslí, a kdybych měla bejt jiná než oni, propadla bych se studem. Radši se schovám za svou masku rozšafného divadelníka s třema rancema rádoby vtipnejch historek v rukávu a všechny pozdravím tak upřímně veselým: ahoj, čau, nazdár, jak se máš, co zkoušíš doprovázeným kvikotem. Svoji podprůměrnost odůvodním tím, že mi naděje na mý sny pošlapali na škole. Že mě hrát nenaučili, že mi strhalvali sebevědomí, že mi žádná role ještě nezaklepala na dveře šatny, a to i přesto, že jsem na ni poctivě několik let denně (od šesti ráno do desíti večer, v posteli, při deseti cigaretách a několika lahváčích) čekala, "trpěla pro umění" a "sloužila divadlu"...

Když poohlédnu od plánu Z, v dálce vidím plán A. Je někde za kopcem překážek, potůčkama keců&výmluv a oceánů odmítnutí (bylo to těsně/ má manželka se na roli hodí víc/ jsi příliš krásná/ jsi strašně ošklivá/ ta holka neumí hrát/ máš moc velkej zadek...)
Plán A září v mým srdci. Moje oči pak taky (ne, nejsem zfetovaná, ne, moje euforický ahoj-jak se máš, není maska). 

Takže - děsit se a čekat a nadávat si a vztekat, srovnávat se a počítat s tou nejhorší variantou? Nebo rozzařující plán A?
Když nevyjde, je tu ještě celá abeceda...


pátek 29. května 2015



9. Proč jsem odložila telefon Aneb Nejsem tak důležitá


Taky hned po ránu saháte po telefonu?
Já jo! Mám vždy neodbytný pocit, že se stoprocentně stalo něco, co mi změní život. Telefon od Spielberga, Johny Depp mě zve na rande, má sestra porodila, aniž by tušila, že je těhotná, napadli nás mimozemšťani, někdo vymyslel lék na rakovinu, babička se stějuje do Los Angels, aby mi pekla buchty, sázela v bytě jahody a okopávala brambory. 
Musím bejt prostě neustále napojená a nejlíp u toho pořád na něčem pracovat nebo aspoň předstírat, že to vlastně práce je (nekonečné sledování veškerých rozhovorů s Julianne Můrou o tom, jak zahrála tu pani, co se počůrala).

Ovšem minulej tejden jsem absolutně otočila a vyzkoušela něco strašně sprostýho a neurvalýho. Tu Věc. Tam To, co přece nemůžete mít, když už jste měli volno v úterý. Totiž víkend. 
Začal pátečním kinem a skončil obžerstvím v neděli večer. Mezitím opravdickej neflákanej odpočinek. Mobil jsem měla po většinu času vypnutý.

Má nejlepší kamarádka na mě sice málem vyhlásila celostátní pátrání, ale dalších deset lidí, co mi psali v pěti různých komunikačních aplikacích kupodivu nebrečeli, nervali si vlasy a podle všeho měli docela hezkou sobotu, a dokonce i neděli. Beze mě.
Vyšli si asi do parku a dejchali jaro. Pili pivo, vedli někoho za ruku, smáli se od plic, na kole kořili své rekordy, nořili se do svých peřin. Anebo pracovali.
Svět (bohužel?) bežel absloutně šokantně dál i bez mých odpovědí na deset zpráv.

Má máma to tak dělává i na čtrnáct dnů. Najednou mi zavolá: "Jak se máš, Aluško? Jsem v Indii/na ledovci/na pláži v Austrálii/před tvým domem."
Dřív jsem ji za to jako správná puberťačka závislá na své tlačítkové Nokii nadávala, ale teď ji začínám závidět. Že jí nevolají uprostřed dovolené, že právě mohla dostat krásnou roli v Korejským filmu. Že jí během odpoledního šlofíka nenabízí, aby byla pradlena, která ukáže prsa, pak jí znásilní pět vojáků, a to za neodmítnutelné čtyři tisíce na natáčecí den mínus poplatky agentuře...

Tak jsem dnes vstala, dlouze koukala na svý poeticky zaprasený střešní okna, kecala s holuby, postřehla týpka v okně kanceláře a šla na balkon Bejt. Koukat před sebe a nahoru a ne na telefon. Vobloha byla vobložená dost půvabnýma mrakama, stromy voňely a naštvanej týpek v kanceláři v protějším okně viděl můj rohlík na tváři a poslal mi rohlík zpět. Tak to teda doporučuju - na ráno, na víkend, nebo i na čtrnáct dnů - odložit aparát!
(píšu už půlhodinku přikrčená u telefonu)



pátek 22. května 2015

8. Almost Balanced Or My Insane Genes

Looking for the two most different absolutely incopatible personalities in the whole world? Try my parents! God must have been chuckling like crazy when he was sending me to become a child of an esoteric, big-hearted abstinent and vegetarian who loves meditation and sacred places: "Civilisation as we know it will die soon and a lot of people too, but you should still strive for absolute happiness, Alenka," and an alcohol&meat lover, bussinessman, sceptic and strict materialist who loves all Earthly pleasures, an expert in showing his affection: "If you manage not to drop out of that hula-hula school...let's see if you don ´ t...I will buy you a car...On my name."
You take my words with a pinch of salt of course. 
What I mean is my parents are even crazier then that. 
However my lifelong battle inbetween decadent parties, praying in India, Cuban rhums tastings and forest rituals outside of Prague lead to something you can never call a middle way. Either I am saint like my mum (when I am alone and before I hear Rihanna whining about something worth ass shaking), or I am totally uptight & bussiness so I have to drink a glass or two to relax just like my dad. The schizophrenia between happy ignorance of money and all unimportant material nonsences of this world like fines or taxes and total OCD manical planning and managing is whole another chapter... 
The problem is that this God' s joke has no punch line. Just endless sinusoid of control and freedom, partying and praying, practicality and practical insanity etc.
So if you meet someone looking all smart and bussiness, laptop in one hand, documents in the other, rushing to be somewhere twenty minutes ahead, or if you meet a hippie with big glasses, fake fur coat, esoteric book in hand, lips talking about endless love, having no idea what date is it - both of those people are me. My crazily mixed genes.
But my balance is coming soon!
Acording to my mum in sixty lifes, according to my dad after sixty millions or sixty bottles of good wine.

8. Mířím k rovnováze Aneb Mý ujetý geny

V celém širém světě těžko pohledati dvě rozlišnější osobnosti než mé rodiče. Bůh se asi musel strašlivě chlámat, když mě poslal k největší ezo-srdcařce, abstinentce a vegetariánce věnující se meditaci a putováním po svatejch místech: "Civilizace tak, jak ji známe, brzo zanikne a spoustu lidí umře, ale to není důvod nebýt šťastný" a jistému alkoholu a masu holdujícímu požitkáři, bussinessmanovi a zapřísáhlému materialistovi, který je expert na projevování lásky: "Jestli tě z tý školy nevyhoděj, což teda uvidíme...koupím ti auto - na moje jméno."
Berte to samozřejmě s nadsázkou.
Chci říct, že mý rodiče jsou mnohem ulítlejší než popisuju.
Nicméně mé životní pendlování mezi nejdekadentnějšíma večírkama, modlením se v Indii, ochutnávkama Kubánskývh rumů na druhý půlce Zeměkoule, a Ženskýma kruhama v lesích za Prahou bohužel vyústilo v něco, co nemá se zlatým středem pranic společnýho.
Buď jsem svatá jak máma(zpravidla kdyź jsem sama a do chvíle než si pustím krutiprdelí muziku), nebo jsem absolutně upjatá, bussiness a pro uvolňení tý křeče se nakládám do vína jak táta. O rozptylu mezi šťastnou ignorací peněz a hmotného světa a totální Ou Sí Dý zařizovací, plánovací mánii nemluvě.
A nejhorší je, že tenhle Boží fórek nemá žádnou pointu. Jen věčná sinusoida kontroly a svobody, hýření a modlení, praktičnosti a praktické debility atd.
Takže jestli jste mě potkali včera v košili a sáčku, notebook v ruce, dokumenty v druhé, spěchajíc, abych přišla o pět minut dřív na schůzku, nebo mě potkáte zítra v něčem kytkovaným, s velkýma brýlema, (umělým) kožichem, libovolnou ezo knihou, ležící na trávě v parku a žvatlající o věčné lásce nepamatuje si, co je za den - budu to pořád já. Respektive mé dost ulítle nakombinované geny.
Ale rovnováha je jistě nadosah!
Dle mámy za šedesát životů, dle táty po šedesáti milionech či šedesáti lachvinkách.








sobota 16. května 2015

7. Hollywoodský přípravy

Je půlnoc. Ještě dvě hodiny budu ťukat blog, pak vstanu v6, abych stihla jógu, accent coaching, email casting a hlavně několik hodin papírovacího úřadování nad monstrem jménem vízum.
Zvládla jsem už sice monstrum jménem Erasmus, ale jen proto, že jsem mohla veškerý papírování odevzdat půl roku po termínu, protože JAMU. 
Ale tyhle víza a tyhle americký požadavky, to není žádnej peanut ani hazelnut, dokonce ani makadamovej oříšek, víza jsou spíš obrovskej kokos! Pro mě.
Abyste rozumněli - mám něco, čemu říkám papírofóbie nebo taky praktická demence. Hlavně když jde o fakturování, pamatování, placení, podepisování, archivování, zařizování... 
Ale zítra vstanu a pokořím to! A pak vyfakturuju tu práci z prosince, mrknu na poštu za poslední půlrok, po dvou letech se objednám k praktickýmu a po půlroce bydlení koupím první hrnec...
Hele mám bejt megapraktická zorganizovaná panna, ale asi mě hrozně baví tvořit kulinářské poklady na minihrnku, omdlívat vtramvaji, protože nemám železo na předpis , platit pokuty paním s jelenem na sáčku, protože nečtu tu poštu, hledat účty mezi šest let starejma notama, nepamatovat si dne ni hodiny...
Nicméně pro Hollywood to překonám!
Zítra v šest ráno a po józe, na kterou půjdu!
Tak aspoň v něčem mám někdy řád a disciplínu.
Cože mi to píše M.? Že přijíždí s lahví Brutu?...

neděle 3. května 2015

6. Zrzavý chochol v Americe Aneb Můj Hollywood

Když se rěkne LA, vybaví se mi nekonečně dlouhé bulváry, namakaní lidi kolem pláže, vedro, auta, zácpy, mrakodprapy, venkovní restaurace, avokádovo-semínkovej salát, matcha tea latte s mandlovým mlékem a kale (módní druh kapusty) ve všem. Vzpomenu si na hot yogu s projekcí pralesů na zdech (uhozený!), obrovské taneční studio, kde nejedna prdelatá černoška učí dancehall či jazz a taky hodiny dancefitness, kde spálíte kalorií jak na třech českejch zumbách dohromady. 

Každej tu zkrátka maká, každej načem dělá a každej je prej herec (bez práce). Každej se chce sebeprezentovat a sebeprosadit a každýmu jde o bussiness. Každej je prej sobec a nikomu nemám věřit. LA je údajně džungle a bla a bla a bla...
Věřím, že si každej přitahujeme lidi a příběhy tak, jak to máme zvládnout. 
Tak jsem zvědavá, co zvládnu v LA já...

Zatím Vám popíšu, jak probíhaly ty dva měsíce, které jsem dosud v LA strávila, abych si sama uvědomila, do čeho se to vlastně stěhuju (držte mi palce s vízama prosím!).
Ve zkratce: noční koupání v oceánu s knězem, party s dvaceti novejma homosexuálníma kámošema ve West Hollywoodu, debata nad brkem s rabínem v domě producenta v Santa Monice. Privátní hodiny s dechberoucím výhledem na Beverly Hills s mým koučem Berniem, setkání s božím Brucem Dernem, se srdečným producentem Ala Pacina, s castingovou režisérkou Star Wars - byla tak krásnej, energeticky vyladěnej člověk (ať už to znamená cokoliv), že se mi chtělo brečet.
A pak třicet krásných lidí (ačkoliv je herec opakem člověka), který jsem nekonečně objímala a válela se s nima spocená na zemi...jaj, to není nejlepší popis masterclass...vlastně to asi nejde popsat, jen zažít...Hele, žádná magie, reiki, fejky. Jen do vás někdo šťourá, ale protože šťourá do dvaceti lidí kolem, berete to společný utrpení jako růst a máte ze sebe skvělej pocit.

Tak mi, prosím, držte palce, ať mi chutná kale, spálím hodně kaleorií na dancefitnessu, nemám tak velkou prdel jako ta učitelka tance, potkám hodně lidí jako ta castingová režisérka Star Wars a ať jsou se mnou všichni samej bussiness, protože jsem koneckonců asi sobec z džungle, co se chce sebeprezentovat a sebeprosazovat!

PS Má vděčnost za tu možnost být a snad i tvořit v LA sahá daleko za přání mé prababičky procestovat svět (komunisti), za přání mé babičky vycestovat aspoň do Prahy (dědeček dvacet let nemocný roztroušenou sklerózou), za nevyřčená přání mé druhé babičky, co celej život dělala ve fabrice, a za přání mý druhý prababičky, co sice mohla chodit fandit na hokej, ale nesměla říkat slovo sex.
Je mi prostě jasný, že jsem sakra šťastnej klikař, v jaký době a jak žiju, a že si tu můžu v devět třicet ťukat blog, pak jít udělat rozhovor, přes den do kina a mezitím vysvětlovat americkejm úředníkům, jak jsem strašně moc slavná a hlavně potřebná v USA(víza)

Tak tedy: Vzhůru, pane Halivůde, jedu za Tebou!