8. Almost Balanced Or My Insane Genes

Looking for the two most different absolutely incopatible personalities in the whole world? Try my parents! God must have been chuckling like crazy when he was sending me to become a child of an esoteric, big-hearted abstinent and vegetarian who loves meditation and sacred places: "Civilisation as we know it will die soon and a lot of people too, but you should still strive for absolute happiness, Alenka," and an alcohol&meat lover, bussinessman, sceptic and strict materialist who loves all Earthly pleasures, an expert in showing his affection: "If you manage not to drop out of that hula-hula school...let's see if you don ´ t...I will buy you a car...On my name."
You take my words with a pinch of salt of course. 
What I mean is my parents are even crazier then that. 
However my lifelong battle inbetween decadent parties, praying in India, Cuban rhums tastings and forest rituals outside of Prague lead to something you can never call a middle way. Either I am saint like my mum (when I am alone and before I hear Rihanna whining about something worth ass shaking), or I am totally uptight & bussiness so I have to drink a glass or two to relax just like my dad. The schizophrenia between happy ignorance of money and all unimportant material nonsences of this world like fines or taxes and total OCD manical planning and managing is whole another chapter... 
The problem is that this God' s joke has no punch line. Just endless sinusoid of control and freedom, partying and praying, practicality and practical insanity etc.
So if you meet someone looking all smart and bussiness, laptop in one hand, documents in the other, rushing to be somewhere twenty minutes ahead, or if you meet a hippie with big glasses, fake fur coat, esoteric book in hand, lips talking about endless love, having no idea what date is it - both of those people are me. My crazily mixed genes.
But my balance is coming soon!
Acording to my mum in sixty lifes, according to my dad after sixty millions or sixty bottles of good wine.

8. Mířím k rovnováze Aneb Mý ujetý geny

V celém širém světě těžko pohledati dvě rozlišnější osobnosti než mé rodiče. Bůh se asi musel strašlivě chlámat, když mě poslal k největší ezo-srdcařce, abstinentce a vegetariánce věnující se meditaci a putováním po svatejch místech: "Civilizace tak, jak ji známe, brzo zanikne a spoustu lidí umře, ale to není důvod nebýt šťastný" a jistému alkoholu a masu holdujícímu požitkáři, bussinessmanovi a zapřísáhlému materialistovi, který je expert na projevování lásky: "Jestli tě z tý školy nevyhoděj, což teda uvidíme...koupím ti auto - na moje jméno."
Berte to samozřejmě s nadsázkou.
Chci říct, že mý rodiče jsou mnohem ulítlejší než popisuju.
Nicméně mé životní pendlování mezi nejdekadentnějšíma večírkama, modlením se v Indii, ochutnávkama Kubánskývh rumů na druhý půlce Zeměkoule, a Ženskýma kruhama v lesích za Prahou bohužel vyústilo v něco, co nemá se zlatým středem pranic společnýho.
Buď jsem svatá jak máma(zpravidla kdyź jsem sama a do chvíle než si pustím krutiprdelí muziku), nebo jsem absolutně upjatá, bussiness a pro uvolňení tý křeče se nakládám do vína jak táta. O rozptylu mezi šťastnou ignorací peněz a hmotného světa a totální Ou Sí Dý zařizovací, plánovací mánii nemluvě.
A nejhorší je, že tenhle Boží fórek nemá žádnou pointu. Jen věčná sinusoida kontroly a svobody, hýření a modlení, praktičnosti a praktické debility atd.
Takže jestli jste mě potkali včera v košili a sáčku, notebook v ruce, dokumenty v druhé, spěchajíc, abych přišla o pět minut dřív na schůzku, nebo mě potkáte zítra v něčem kytkovaným, s velkýma brýlema, (umělým) kožichem, libovolnou ezo knihou, ležící na trávě v parku a žvatlající o věčné lásce nepamatuje si, co je za den - budu to pořád já. Respektive mé dost ulítle nakombinované geny.
Ale rovnováha je jistě nadosah!
Dle mámy za šedesát životů, dle táty po šedesáti milionech či šedesáti lachvinkách.

7. Hollywoodský přípravy

Je půlnoc. Ještě dvě hodiny budu ťukat blog, pak vstanu v6, abych stihla jógu, accent coaching, email casting a hlavně několik hodin papírovacího úřadování nad monstrem jménem vízum.
Zvládla jsem už sice monstrum jménem Erasmus, ale jen proto, že jsem mohla veškerý papírování odevzdat půl roku po termínu, protože JAMU. 
Ale tyhle víza a tyhle americký požadavky, to není žádnej peanut ani hazelnut, dokonce ani makadamovej oříšek, víza jsou spíš obrovskej kokos! Pro mě.
Abyste rozumněli - mám něco, čemu říkám papírofóbie nebo taky praktická demence. Hlavně když jde o fakturování, pamatování, placení, podepisování, archivování, zařizování... 
Ale zítra vstanu a pokořím to! A pak vyfakturuju tu práci z prosince, mrknu na poštu za poslední půlrok, po dvou letech se objednám k praktickýmu a po půlroce bydlení koupím první hrnec...
Hele mám bejt megapraktická zorganizovaná panna, ale asi mě hrozně baví tvořit kulinářské poklady na minihrnku, omdlívat vtramvaji, protože nemám železo na předpis , platit pokuty paním s jelenem na sáčku, protože nečtu tu poštu, hledat účty mezi šest let starejma notama, nepamatovat si dne ni hodiny...
Nicméně pro Hollywood to překonám!
Zítra v šest ráno a po józe, na kterou půjdu!
Tak aspoň v něčem mám někdy řád a disciplínu.
Cože mi to píše M.? Že přijíždí s lahví Brutu?...

6. Zrzavý chochol v Americe Aneb Můj Hollywood

Když se rěkne LA, vybaví se mi nekonečně dlouhé bulváry, namakaní lidi kolem pláže, vedro, auta, zácpy, mrakodprapy, venkovní restaurace, avokádovo-semínkovej salát, matcha tea latte s mandlovým mlékem a kale (módní druh kapusty) ve všem. Vzpomenu si na hot yogu s projekcí pralesů na zdech (uhozený!), obrovské taneční studio, kde nejedna prdelatá černoška učí dancehall či jazz a taky hodiny dancefitness, kde spálíte kalorií jak na třech českejch zumbách dohromady. 

Každej tu zkrátka maká, každej načem dělá a každej je prej herec (bez práce). Každej se chce sebeprezentovat a sebeprosadit a každýmu jde o bussiness. Každej je prej sobec a nikomu nemám věřit. LA je údajně džungle a bla a bla a bla...
Věřím, že si každej přitahujeme lidi a příběhy tak, jak to máme zvládnout. 
Tak jsem zvědavá, co zvládnu v LA já...

Zatím Vám popíšu, jak probíhaly ty dva měsíce, které jsem dosud v LA strávila, abych si sama uvědomila, do čeho se to vlastně stěhuju (držte mi palce s vízama prosím!).
Ve zkratce: noční koupání v oceánu s knězem, party s dvaceti novejma homosexuálníma kámošema ve West Hollywoodu, debata nad brkem s rabínem v domě producenta v Santa Monice. Privátní hodiny s dechberoucím výhledem na Beverly Hills s mým koučem Berniem, setkání s božím Brucem Dernem, se srdečným producentem Ala Pacina, s castingovou režisérkou Star Wars - byla tak krásnej, energeticky vyladěnej člověk (ať už to znamená cokoliv), že se mi chtělo brečet.
A pak třicet krásných lidí (ačkoliv je herec opakem člověka), který jsem nekonečně objímala a válela se s nima spocená na zemi...jaj, to není nejlepší popis masterclass...vlastně to asi nejde popsat, jen zažít...Hele, žádná magie, reiki, fejky. Jen do vás někdo šťourá, ale protože šťourá do dvaceti lidí kolem, berete to společný utrpení jako růst a máte ze sebe skvělej pocit.

Tak mi, prosím, držte palce, ať mi chutná kale, spálím hodně kaleorií na dancefitnessu, nemám tak velkou prdel jako ta učitelka tance, potkám hodně lidí jako ta castingová režisérka Star Wars a ať jsou se mnou všichni samej bussiness, protože jsem koneckonců asi sobec z džungle, co se chce sebeprezentovat a sebeprosazovat!

PS Má vděčnost za tu možnost být a snad i tvořit v LA sahá daleko za přání mé prababičky procestovat svět (komunisti), za přání mé babičky vycestovat aspoň do Prahy (dědeček dvacet let nemocný roztroušenou sklerózou), za nevyřčená přání mé druhé babičky, co celej život dělala ve fabrice, a za přání mý druhý prababičky, co sice mohla chodit fandit na hokej, ale nesměla říkat slovo sex.
Je mi prostě jasný, že jsem sakra šťastnej klikař, v jaký době a jak žiju, a že si tu můžu v devět třicet ťukat blog, pak jít udělat rozhovor, přes den do kina a mezitím vysvětlovat americkejm úředníkům, jak jsem strašně moc slavná a hlavně potřebná v USA(víza)

Tak tedy: Vzhůru, pane Halivůde, jedu za Tebou!

5. Můj první kurz herectví v Halivůdu Aneb Proč nedělám v Emirates

Nebudu mluvit o svým prvním kurzu herectví s mým Hollywoodským koučem na Ibize, protože to byla idylická telenovela.
Anebo jo, ale krátce.

Takže: pracovala jsem ve vysněným divadle za nevysněný peníze, chodila šedou Prahou mezi temnem a zakouřenem divadla a dvouhodinovým světlem a chladem mého minibytu. Při každém pohledu na výpis z účtu a po každém zjištění, že se točí další český film, ve kterém opět nehraju, zvažovala jsem dost vážně kariéru letušky v Emirates.
Krom tax-free šedesáti tisíc měsíčně mě lákalo mé milované hovoření několika jazyky, mé přemilované cestování (a nemyslím tím zájezd do Brumova, myslím velkoměsta, hory, ostrovy, pláže)... A přiznávám, sex v pilotní kabině taky...
Nicméně milovala jsem hraní a divadlo, a tak jsem vždycky zatla, prachy vydělala učením Angličtiny ( jak se řekne - jsem v depresi, Ali? jak se řekne - má práce mě sere?) a smiřovala se s tím, že brzo srostu s lavičkou v dekadentce (zakulisí divadla), sklenička střiku na dluh v jedný ruce, nezvonící telefon v druhý.

Jednou v 5 ráno, probudila jsem se s tím, že musím okamžitě něco změnit a vzpomněla jsem si na Hollywoodského učitele Bernarda Hillera, o kterým mi řekla nějaká holka, co ještě ani nezačala studovat na JAMU, ale už (chytrá to žena) se se mnou potkala na workshopu jedné Americké castingové režisérky: "Jsi skvělá herečka, ale potřebuješ Bernarda," oznámila mi tónem čtyřicetileté profesorky.
Zkrátka hodně nespavosti, týden volna po dvou letech, doporučení od cizí přidrzlé holky, tuna spontaneity a čerstvě vydělané peníze za to, jak jsem hrála falešnými zvratky poskvrněnou mrtvolu v Americkým seriálu (jo, ten workshop u castingové režisérky se vyplatil) ==> kurz herectví na Ibize s Hollywoodským Bernardem Hillerem!
Rozhodla jsem se podívat na zoubek tomu evidentně arogantnímu kauči herectví, co se pořád v různých videích na youtube ohání slovy jako Cameron Diaz, úspěch, Americký sen a nekonečné možnosti.
To je přece to, co žene dnešní společnost do záhuby, říkala jsem si.
Nicméně má touha cestovat, mluvit víc než jen retardovanou učitelskou angličtinou a lehká deprese nad realitou divadelního života mě vedly k velice bezpečnému a rozumnému rozhodnutí: dám tomu týpkovi tři měsíční platy a třeba se něco stane!

Stalo.
Letušky Emirates by mohly závidět: vila uprostřed přírody, bazén, velká terasa na workshopování pod širým nebem, šestibarevnej dechberoucí západ slunce nad mořem, místo pilota jistý ztepilý herec Francisco Javier Medina - telenovela.
Můj kauč jezdí v Hammeru, má osobního řidiče&bodyguarda, americkou vlajku v okně a hned první den mě pozve na jeho výběrovou masterclass do LA! Nechám se tedy přezkoušet na zájezd do Brumova a jedu si plnit si své sny - TE-LE-NO-VE-LA! 
Nemluvě o srdečnosti, velké míře úcty a přiměřené míře pýchy na to, co Bernard ve svém životě dokázal (a společnost to nevede do žádné záhuby, nýbrž k inspiraci překonávat své limity).

A stačily pouhé dva dny točení mrtvoly, která sice než se poblila a umřela, musela znít jako rodilá Londýňanka, kterou jsem mohla hrát, protože jsem se dvacet let věnovala angličtině a roky přízvukům, a vlastně jsem šla taky na ten víkendovej workshop, co stál jeden měsíční plat a jeden rozchod...
Ovšem zpětně mi to připadá jako jednoduchá a prostá telenovela a nemyslím tím rozhazování rukama, mizernej dabing a debilní příběhy, myslím tu až kýčovitou idyličnost a jednoduchost. Krása to byla prostě! S pokračováním?

Oh yes, next time už opravdu ( představte si, že to opraawdu wrikam s pwizwukm à la Petra Němkova po woce v New York), opravdu o tom Hollywoodu! 
Vaše Alenita Von Dolly z telenovely Zrzavej Chochol v Halivůdu ( rozhazuje rukama a dabuje ji nekdo, kdo si slape na javyk).

4. Kde všude jsem bydlela

Když mi bylo devatenáct, odstěhovala jsem se od rodičů do starého bytu s vysokými stropy, kde pod jedním z nich bylo ze školních lavic vyrobeno moje hnízdo - jinak se to nazvat nedalo. První spolubydlící se mi přišel slušně představit, vycenil na mě všechny svoje chybějící zuby a povídal o své ségře, co je na heráku. Druhej spolubydlící - dýdžej - mi hned vrazil do ruky láhev vodky (pro dceru vegetariánky a abstinentky to bylo něco jako herák). Naštěstí tomu dala utrum dýdžejova holka, která mi do druhé ruky dala mop, protože ÚKLID je prej NEJDŮLEŽITĚJŠÍ. A byl - vzhledem ke každotýdenním párty, kdy se do trouby strkaly židle, do mikrovlnky sluneční brýle, do panákovek vajgly a na druhý den se v obýváku pod mým hnízdem srocovalo několik neznámých spáčů, kterým jsem ochotně vařila rozpustné kafe a následně zdrhala před popařbovým smradem do obchoďáku. 

Naučila jsem se nenechávat chlast v lednici, cigára na stole a vměstnat svoje exkluzivní H&M kousky do pidi poliček Ikea stojanu.

Střih. Mám vymazlenej byt. Skoro. Nevím ještě, co s podlahou a nespím kvůli tomu. Po dokončení všech designovejch prvků a koupení všech kytek, co mi po pár měsících uvadly, promenáduju se ve svém bílo - kytičkovaném bytě v lodičkách, poslouchám vážnou hudbu a rovnám palačinky diagonálně na hranatý talíř.

Střih. Ikeovej byt mýho kluka (kterýmu je 47) přes kopec. Snažím se tu cejtit super, ale není tu prostor pro design, kytičky ani moji osobnost. Můj kluk (kterýho kamarádky pracovně nazývají Děda) mi vyklízí studenou místnost, aby se z ní stala šatna pro všechny moje exkluzivní kousky ze Zary (vnímáte ten upgrade?). Je mi úzko, chodím tam brečet. Popadají mě paniky a vybíhám do kopce koukat se do oken Mého Území, kterého jsem se dobrovolně vzdala.

Další střih. Shnilej plesnivej smradlavej byt jednoho herce v Anglii. Dva dny se radši nemyju, z představy plísně na matraci nespím (zlatý myšlenky o podlaze!), mezi zkoušením ve vymrzlým divadle volám všem realitkám, jestli nemají pokoj pro Východoevropanku. Nakonec skončím na kolejích. Jsou super, i ta čtvrt, akorát na mě jednou večer v autobusu čumí úchyl a běží za mnou až k vrátnici kolejí. Naštěstí mě zachraňuje nejlepší spolubydlící Stephen. Pro uklidnění si zas nakupuju - svý první dlouhý zlatý šaty v River Islandu.

Megastřih. První bydlení PRAŽSKÉ HEREČKY! Matrace na studený zemi.

Upgrade - střih. Kytičkovej, a dokonce i bílej byteček mý kámošky, kterej mám pronajatej na rok. Koupila bych si postel a pračku, ale vzhledem k tomu jsem, že jsem Pražská herečka (a všechny prachy utratím v obchodech s oblečením), nemám na to.

Čtyři měsíce bydlení na zkušebně divadla, odkud si odskakuju na červenej koberec, do Ameriky, Chile a Německa za mým novým klukem, kterýmu je 37 a má stejnej Ikea nábytek jako ten předchozí (mělo mě to varovat). Máma mi pořídí první kousek od Pietro Filippi(!), kterej si v mé bytové zkušebně pověsím do loďáku z jednoho představení.

Šťastný konec? Novej Byt! Matrace na zemi, gauč a praktikábly na spaní se proměnily na Mou Postel - Můj Přístav, Mé Útočiště, Mou Kancelář... Můj Domov?? No - hned jak si po téměř dvou letech pořídím i pračku a svůj první Vlastní Exkluzivní Kousek od Pietro Filippi, který můžu dát do svý vlastní exkluzivní šatny společně s kousky z H&M, Zary a River Islandu, stěhuju se...

3. Všechny moje Lásky? Všechny moje Neúspěchy!

Celý svoje dětství jsem často poslouchala, že jsem divná, trapná, zvláštní, ulítlá, mimo, chytrolínka, vůbec nikdo mi nerozumí, ať držím hubu, lezou mi

žebra, jsem Kovová Huba, mý fóry jsou nechutný...

Až mi jednoho dne na konkurzu do Městského divadla Brno paní Zora Jandová řekla: "Máte bohatý vnitřní svět, Alenko," ( právě jsem přednesla monolog o sebevraždě). 

Paní Zora Bohyně Chvály asi netuší, jakým milníkem v mém životě byla, když na mě koukala jako na zjevení (možná hulila nebo držela dietu, a tak byla celá jak na tripu, ale čert to vem - líbila jsem se!)

Jako asi mě někdo v mým Životě pochválil předtím, asi ne jednou, ale člověk si holt spíš pamatuje okamžiky typu: Tadeáš Míček slaví 17. narozeniny a jsou tam pozvaní Úplně Všichni, kromě Aleny, protože je divná a trapná. Nebo: "To je ta s Velikejma Zubama!" od jednoho kluka z rockovýho klubu MV (Meleme Vovna) - a tak se ze mě zanedlouho stala ona Kovová Huba (rovnátková Dolly). Nemluvě o velkým zadku na balet, pupíncích na ksichtu, striích na různejch místech, špíně za nehtama...Lidskej život může bejt pěkný utrpení zkrátka!

Pak mě ovsěm vzali na JAMU. Uf! Teď jsem v suchu, řekla jsem si. Studuji herectví, a to znamená, že mám aspoň talent.

Jenže to jsem netušila, co mě čeká:

"Musíš se naučit jinak smát." (Zase ty zuby?! Tak Kovová Huba 2 - ještě větší kasovní trhák – hlavně, když je vám 21 a považujete se za přebornici v orálním sexu)

"Jsi příliš výrazná."

"Jsi příliš specifická."

"Neutralizuj se, aby ses pak mohla vtělit do svých rolí."

Tím to ale nekončilo: " V Národním takhle asi hrát můžeš, ale tohle je Čechov, slečinko! Za C!" 

"Alena Doláková se v roli Grušenky jakoby ztrácí...s tímto přehráváním by ji nevzali ani k ochotníkům... Měla by se vrátit zpátky na přijímačky, aby se potvrdilo, zda se nestala chyba..." (Stala! Měla jsem být první, ty zakomplexovaná holko z fildy!/ Stala! Nikdy jsem neměla chodit na tuhle školu, skončím jako feťačka nebo v Lidlu.)

Po rocích brněnsky nízkého sebevědomí mě ovšem Jakub Špalek přijal do divadelního spolku Kašpar - nejlepšího divadla EVER. Tak teď už jsem doopravdy v suchu!

" Desdemona Aleny Dolákovové má krásné ryšavé vlasy až po pás, nicméně její herectví je nevýrazné."

" Jediný, kdo v Terminovi pokulhával, byla Doláková." ( opět brněnská recenze - myslím, že to byla ta stejná holka z fildy, s jejímž klukem jsem se možná nevědomky vyspala??)

A pak všechny ty castingy na Fidorky, Bebe, Pickwicky a Kofoly: "Jste atyp, Aleno... Vůbec nevíme, co s vámi...Vy NEJSTE komerční typ..."

A těmihle "katastrofami" a "prohrami" jsem se propracovala až do filmu mého idola Jana Svěráka, do americkýho seriálu, k idolovi Zelenkovi a k idolovi Najbrtovi...

Hodnocení??

Možná se dost nepokrytě dmu pýchou, nebo se pětisekundově urážím... ale jedu dál!

Už nechci bejt v suchu - přeháňky kritiky mě totiž nezastaví (maximálně dočasně paralyzujou, nebo katalyzujou hysterickou scénu).

Takže, Aleno:

Poslouchej kritiku - jdi přes ní!

Poslouchej maminku a režiséra ( a někdy jdi i přes ně).

A hlavně: věnuj se všem svým láskám, a ne všem svým neúspěchům!

(Takže vlastně všem svým neúspěchům - o tom třeba jindy...).

2. Pozitivní myšlení, kabelky, Gaultier a já

-  Láska, Víra, Pravda.
-  No, ano, vpořádku. (Pro idealisty)
-  Energie, Vědomí.
-  No... Dobře...( z fyziky a psychologie - věda - ano - může být)
-  Minulý život, otevřené srdce, cesta sama k sobě...
-  Tak to prrr!!! 
Chytáte osypky? Pohrdáte těma frustrovanejma nešťastníkama a batikovanejma biomatkama, co se psychicky hroutí, a tak vymetají knihkupectví v oddělení ezoterika, protože jsou příliš prudérní na útěk k 50 odstínům šedi?
Tak nejen frustráti a biomatky, ale i já!
Čtu Moc přítomného okamžiku a Novou Zemi, snažím se řídit Čtyřmi Dohodami, věřím v minulý životy, přenos energí, sílu meditace a otevírání srdce.
Ne, není to traumatickým dětstvím ani nízkým IQ. Prostě mě to zajímá - nebudu se už skrývat. Nebudu předstírat, že tyhle new age záležitosti jsou jen taková "sranda od Duška, kterou se v normálním životě přece řídit nemůžeš."
Ne, nechodím s Jardou po žhavejch uhlícíich, s batikovanejma ženama na Kurzy Vnitřního dítěte a nejsem v žádný sektě.
Ano, jednou jsem byla na Ženským kruhu a shořeli mi tam tepláky (ale o tom třeba jindy).
Ale věřím v přímý dopad duše na tělo, na léčivé energie, sílu podvědomých myšlenek, aktivní tvoření našich životů a spoustu vědecky nepodloženejch myšlenek, který mě dělají šťastnější (společně s krásnejma kabelkama a parfémama od Gaultiera).
Ne, neznamená to, že nebrečím, když umře děda, odejde muž, neobsadí mě do nového seriálu HBO, nebo se chovám jako výsostná kráva a pak se za to lituju...
Ale cokoliv "se mi děje" vnímám jako lekci, cestu... Protože si uvědomuju ty hry mého ega - na ublížení, smutek, urážku, neúspěch...
Obklopena bytostmi, co znám nepochybně více životů, pokouším se vracet se sama k sobě (a nevracet se příliš do onoho obchoďáku na Andělu, protože tam maj spoustu kabelek a parfémů a TAK duševně vyrovnaná ještě nejsem).
Někdy lidem s "těma mejma pozitvníma kecama" připadám patetická, někdy jako duševně vyšinutá hérečka nebo kol a kolem mladá kráva, která nic neví a myslí si, že život je růžovej (no co si pomyslíte o holce s HODNĚ krásnou kabelkou a ZASE novou vůní od Gaultiera?) Ale já vím, že život růžovej Není. A není ani šedej v padesáti vodstínech. Je takovej, jakej má být. A jakej si ho vědomě tvoříme.